Introit

Žalmy 40:17  Ať jsou veselí a radují se z tebe Hospodine všichni, kteří tě hledají; ať říkají stále: "Hospodin je velký" ti, kdo milují tvou spásu.

18  Ač jsem ponížený ubožák, Panovník přec na mě myslí. Tys má pomoc, vysvoboditel můj, neotálej už, můj Bože!

První čtení

¹⁸ Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh.

¹⁹ Jeden zákoník přišel a řekl mu: "Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš."

²⁰ Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil."

²¹ Jiný z učedníků mu řekl: "Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce."

²² Ale Ježíš mu řekl: "Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé."

²³ Vstoupil na loď a učedníci ho následovali.

²⁴ V tom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal.

²⁵ I přistoupili a probudili ho se slovy: "Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!"

²⁶ Řekl jim: "Proč jste tak ustrašeni, malověrní?" Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho.

²⁷ Lidé užasli a říkali: "Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?"

Druhé čtení

Matouš 8:19  Jeden zákoník přišel a řekl mu: "Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš."

20  Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil."

Kázání

K J přišel zákoník, tedy ten, kdo znal Písma a usoudil, že jedině J jej dovede do BK. A chtěl ho následovat až na samý konec světa. A J mu neodpověděl přímo. Jakoby mluvil o sobě a zákoník ho nezajímal. O všechny se Bůh postará, všichni mají své nějaké místo, kde mohou spočinout.

Jenom syn člověka nemá, kde by hlavu složil."

Vypadá to, jakoby si J stěžoval.

Že by se Bůh nepostaral o syna člověka a nedal mu nějaké teplé místečko někde na zemi? Ty chceš následovat někoho, kdo nemá nic? Ty chceš následovat někoho, koho Bůh nemá rád, protože se o něj nepostaral? Podívej, i o lišky a ptáky je postaráno. Tak to alespoň vypadá. Tak to vypadalo po ukřižování. J byl ten, koho Bůh neměl rád, opustil jej, J zemřel jako rouhač. Vypadalo to, že J vsadil na špatného koně.

J ještě (v Mt evangeliu) nedávno mluvil o tom, že Bůh se stará o člověka víc, než o polní trávu, víc, než o lilie. Život je víc, než pokrm, víc, než oděv...

Asi i v tomto Bůh J opustil.

33  Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Čteme v Mt evangeliu.

J slíbil lidem, že stačí jen hledat to BK a ostatní, že bude přidáno. A sám jakoby byl důkazem, že se to nedaří. I ty lišky a ptáci jsou na tom líp. A ty chceš tohoto J následovat. Podívej, nemá nic a bude to ještě horší. Dobře si rozmysli, koho chceš vlastně následovat. Toho, kdo je před světem v opovržení.

Možná právě na sobě dotahuje J význam podobenství o ptácích a liliích, o které se Bůh stará. Nejdůležitější je mé K, nejdůležitější je milovat druhého člověka a tak i Boha, a to ostatní bude přidáno. Nejdůležitější je následovat mne. I ve chvíli, kdy se zdá, že starost o bydlení nebo stravu by měla být na prvním místě.

J odpověď je stejně radikální, jako jeho rozhovor o verš dál s učedníkem, který chtěl nejprve pochovat svého otce, a teprve potom J následovat.

Následovat mne, znamená vzít na sebe břemeno. Následovat mne, znamená unést spolehnutí se na víru, která není vidět. Znamená věřit, že činit věci, za které mne možná nikdo nepochválí, nebo budou nepopulární, je důležitější, než starost o sebe sama.

Znamená to taky následovat uprostřed našich životů, s rizikem, že se budeme rozhodovat „uprostřed bitvy“. Že možná budeme patřit k poražené straně. I J patřil k poražené straně, když visel na kříži.

Znamená to vlastně doslova přijít o všechno a všechny. Nemít ani ten domov. Toto J předjímá.

Jít za Kristem znamená nemít nikde domov. Nemít rodinu.

Jinými slovy – nacházet domov všude a nacházet rodinu všude. Matouš 12:50  Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka."

Toto následování překračuje vše ostatní. To znamená zříci se tohoto světa a přijmout bytí s Kristem. Být s ním na jedné lodi. Být s ním na lodi, která není závislá na jídle, na přístřešku, na pokrevních poutech. Co z toho budeme mít? Z lidského hlediska nic. Možná ale zaslechneme hlas evangelia.

Být s Kristem také ale znamená: být pod jeho ochranou.

Být s Kristem ale neznamená, že ta cesta, na níž se odvážím, bude bezpečná. Nebo, že vyvázneme se zdravou kůží, nebo že nás někdo bude poplácávat po rameni, jak jsme dobří.

Je tomu přesně naopak.

Učedníci následovali J na loď. Stihla je bouře. J má ale svrchovanou moc nad všemi bouřemi a vlnami valícími se přes loď. Pohrozil bouři, a nastalo veliké ticho.

Někdy má církev pocit, že se může sama vyhnout těm vlnám. Že může sama ze sebe utišit bouři. Třeba pomocí tradice; třeba pomocí úhybných manévrů a výmluv, proč se nestarat o věci tohoto světa. Jdeme přece za Kristem a tak nám svět musí být lhostejný. Ať se svět sám požírá, my vytvoříme svatý klid, svatou oázu, svatý ráj.

Já ale to bezdomovectví Kristovo, tu jeho nezávislost, nezávislost syna člověka na světě, chápu přesně opačně.

Je to víra (její nezávislost), která mě umožňuje postavit se za práva vdovy a sirotka, za spravedlnost, za právo trpícího člověka. V tomto světě. Nezávislost, o které je celou dobu řeč, není nezávislost na zkaženém světě, ale nezávislost na touze po věcech vezdejších u mne samotného. V nás, v církvi.

Být v bezdomovectví s Kristem může znamenat v určité chvíli i přímý politický zásah: myslím na čin Dietricha Bonhoefera, evangelického faráře, který se podílel na přípravě atentátu na Adolfa Hitlera a byl za to zastřelen.

To jsou také postoje, kterými vůbec může církev oslovovat svět.

Synodní rada vydala prohlášení k situaci v Gruzii, minule jsem jej četl. Jednoznačně pojmenovala agresora a příčiny a přidala se na stranu obětí.

Byl jsem překvapen, když jsem mluvil o té věci s mými kolegy – vrstevníky, že většina z nich tento dokument odmítla. S tím, že církev se nesmí vměšovat do politiky, že jí to škodí, že nám jen přísluší starat se o trpící. A tak to prohlášení ignorovali a pravděpodobně si i za něj styděli.

Jejich postoj mne šokoval. Přesně takový postoj měla naše oficiální církev za dob komunismu. Hlavně se jasně nevymezit, nevyjádřit. Co kdybychom vsadili na špatného koně? Co kdybychom byli za to potrestáni? Hlavně režim nedráždit, co kdyby nám sebral ještě to málo, co máme. Zastávat se práva utlačovaných ale nakonec znamenalo jen jakési pokrytecké mluvení o právech.

V českém bratru si každý v seriálu Petra Morého může přečíst svědectví, jak postupně církev padala před státní mocí na kolena. Jak se i ta pomoc druhým lidem postupně karikovala.

Výsledkem nevměšování církve do tohoto světa je potom uzavřenost, do sebe zahleděnost, strach vnějšího světa. Hrabání si na vlastním písečku.

Podle mě je ale pánem takové církve v té chvíli Ďábel. Přece ďábel pokoušel J, že mu dá mnoho domů, mnoho lidí, že bude kralovat nad mnoha zeměmi. Že bude mít klid od Římanů a velekněží.

Když se církev začne spoléhat na to jisté, co má, na sbory, majetky, tradici; pak to znamená, že zapomíná na toho, kdo má skutečnou moc. Kdo je nezávislý na mocnostech tohoto světa. Tak to čtu v evangeliu.

Má se za to, že církev měla největší autoritu a respekt ve svých počátcích. Podle mě to bylo právě pro to, že křesťané byli ochotni obětovat pro víru v JK své pohodlí, dokonce své životy.

Měli se poklonit císaři a zapřít tak Krista. Velice jednoduché, dnes se to možná zdá naivní. Ale je za tím schováno mnoho.

Na jedné straně zůstat věrný Bohu a na druhé straně k té věrnosti Bohu přidat ještě trochu té věrnosti k zajištění z tohoto světa. Co když se nám povede špatně? Proč se vměšovat do politiky? Co když tím někomu ublížím? Raději zapřu před lidmi Boha a dál v srdci a ve své komůrce budu Bohu věrný. Hlavně se nepopálit o tento svět.

Nesloužím pak ale dvěma pánům? Nejsem jako ten člověk z podobenství, který dobře schoval tu svěřenou hřivnu? Právě ze strachu? Když ale přišel soudce tohoto světa, byla mu odňata.

Často se mluví o misii, o svědectví. A ví se, že nejúčinnější misie je osobní svědectví.

Co to je svědectví? Je to svědectví o tom, že z víry žiji, že mě víra nese, že mi pomáhá překonávat zkoušky a vlnobití tohoto věku.

Je to svědectví odvahy – svědectví nezávislosti na mocnostech a mocných tohoto světa. Proto měla církev zpočátku takovou autoritu. Lidi se nebáli, podobně jako se nebál J mocných tohoto světa. Podobně jako Eliáš.

Svobodně svědčit, to je už přeci přímý vstup do záležitostí tohoto světa, do politiky, ať se nám to líbí nebo ne. J vystoupení bylo také politickým vystoupením, protože bralo mocným moc. Ze strachu o ztrátu této moci jej také ukřižovali.

Jestliže se křesťan/církev uzavře do svých komnat, pak přestane existovat i celý smysl křesťanství a misie. Kristus přeci vede ke svobodě a ne k otroctví.

J říká: následuj mne, přijdeš o všechno, ale budeš můj. Nebudeš už muset sloužit mocným tohoto světa. Já budu tvé dveře k Bohu, ale skrze mne obdržíš mnohonásobně víc, než na co jsi se dříve upínal.

Plným právem tedy může a musí církev svědčit proti nespravedlnosti našeho věku, třeba proti nestoudné agresivitě Putinovy vlády. Proč? Protože Eliáš i J se báli Boha a ne Achabů, nebo Římanů.

Pokud má být církev učedníky a následovníky JK, nesmí se spoléhat na svět vezdejší.

Mt vypráví příběh o Synu člověka. Ten, který se narodil mezi nás, který svědčil o BK, který trpěl, který byl ukřižován, a byl vzkříšen. Přišel jako ten nejslabší. Neměl ani domov.

Jeho pozvání je ale naše jediná naděje, jako jednotlivce i jako celku.

Amen

Hospodine, prosíme, otevírej nám srdce

pro víru a odvahu svědčit o tvé vůli

vlastním jednáním

dej, abychom se nebáli svobody, kterou ve svém Synu člověku nabízíš

Amen.